Nová úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jakožto speciální právní norma k obecným občanskoprávním předpisům obsahuje vlastní úpravu odpovědnosti zaměstnavatele a zaměstnance, resp. podmínek vzniku jejich povinnosti k náhradě újmy. Občanský zákoník se tak na případy odpovědnosti plynoucí z pracovněprávních vztahů používá pouze v tom případě, že zákoník práce příslušnou úpravu neobsahuje, a to navíc pouze tehdy, pokud jsou současně zachovány základní zásady pracovněprávních vztahů.

Po vstupu nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) v účinnost dne 1. 1. 2014 existovaly mezi novým konceptuálním pojetím odpovědnosti uplatněným v občanském zákoníku a pojetím zákoníku práce určité rozdíly dané odlišnými daty vzniku a přijetí těchto norem. Zatímco občanský zákoník se již nezabývá podmínkami vzniku odpovědnosti, ale upravuje pouze práva z této povinnosti plynoucí, včetně vzniku povinnosti škůdce nahradit újmu, a důsledně rozlišuje mezi škodou jakožto újmou v majetkové sféře poškozeného a nemajetkovou újmou, zákoník práce ještě téměř dva roky po účinnosti občanského zákoníku obsahoval úpravu vzniku odpovědnosti.

Tyto rozpory odstranil zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony, který vstoupil v účinnost dne 1. 10. 2015.

Tento zákon mimo jiné novelizoval část jedenáctou zákoníku práce, která upravuje náhradu majetkové a nemajetkové újmy, a přizpůsobil terminologii a koncept odpovědnosti obsažené v zákoníku práce občanskému zákoníku. Nejlépe to lze demonstrovat na změně názvů hlav novelizované jedenácté části zákoníku práce, kdy např. hlava II se namísto původního názvu „Odpovědnost zaměstnance“ nově nazývá „Povinnost zaměstnance k náhradě škody“.

Mimo tyto především terminologické změny novela přinesla změnu právní úpravy nahrazování újmy způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Původně se při tvorbě nového zákoníku práce přijatého v roce 2006 totiž počítalo s tím, že se odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy bude řídit speciálním zákonem, který byl přijat jako zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců. Tento zákon jako celek však díky několika odkladům nikdy nevstoupil v účinnost a od 1. 1. 2007 do 1. 10. 2015 byla příslušná úprava „dočasně“ obsažena v rámci přechodných ustanovení zákoníku práce. Od 1. 10. 2015 byl však zvláštní zákon o úrazovém pojištění zrušen a povinnost k náhradě v souvislosti s pracovním úrazem a nemocí z povolání byla nově zahrnuta do části jedenácté zákoníku práce, kde je tak nyní obsažena komplexní úprava povinnosti k náhradě újmy.

Obsahově se právní úprava příliš nezměnila, zaměstnavatel je tedy i nadále povinen nahradit zaměstnanci škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, pokud tato škoda nebo nemajetková újma vznikly při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Této povinnosti, která je mu uložena bez ohledu na jeho zavinění na vzniku pracovního úrazu či nemoci z povolání, se může zprostit pouze v případě, že postiženému zaměstnanci se úraz či nemoc staly v důsledku jeho zaviněného porušení právních či jiných předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo v důsledku jeho opilosti či ovlivnění jinými návykovými látkami. Pokud tyto okolnosti nebyly jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu či nemoci z povolání, ale podílely se na ní, omezí se povinnost zaměstnavatele k náhradě škody zčásti podle míry zavinění poškozeného zaměstnance.

Významná změna však nastala při stanovení náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění. Původně se při určení výše těchto náhrad postupovalo podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, na kterou odkazovalo ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce (toto ustanovení bylo nyní zrušeno novelizací zákoníku práce zákonem č. 205/2015 Sb.). Výše náhrady se určovala podle bodového ohodnocení jednotlivých úrazů a nemocí z povolání uvedených v příloze této vyhlášky, přičemž hodnota jednoho bodu byla stanovena na 120 Kč.

Občanský zákoník sice vyhlášku č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušil, ovšem podle společného stanoviska Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR se tato zrušená vyhláška měla na pracovní úrazy a nemoci z povolání aplikovat i nadále až do přijetí nové úpravy. Při odškodňování bolestného a ztížení společenského uplatnění vzniklých mimo pracovněprávní vztahy se naproti tomu začala uplatňovat metodika vydaná Nejvyšším soudem ČR (dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/Metodika), která při stanovení hodnoty bodu vychází z jednoho procenta průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v ČR v kalendářním roce předcházejícím roku, v němž bolest vznikla. V roce 2015 hodnota jednoho bodu činila 256,86 Kč, rozdíl oproti hodnotě bodu stanovené vyhláškou byl tedy více než dvojnásobný a mezi odškodňováním v pracovněprávních vztazích a mimo ně tak vznikla značná nerovnost.

K provedení nového ustanovení § 271c zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 upravujícím povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci bolest a ztížení společenského uplatnění proto vydala vláda nové nařízení č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Toto nařízení tedy definitivně nahradilo vyhlášku č. 440/2001 Sb.

Vládní nařízení o odškodňování vstoupilo v účinnost dne 26. 10. 2015, nicméně podle jeho přechodného ustanovení se pravidla v něm obsažená použijí i na pracovní úrazy a nemoci z povolání, které vznikly před datem účinnosti, a to v případě, že lékařský posudek stanovující výši náhrady byl vydán až po 26. 10. 2015.

Bolest a ztížení společenského uplatnění se nadále hodnotí v bodech podle sazebníků obsažených v přílohách nařízení, nicméně hodnota bodu je již stanovena na 250 Kč, tedy na téměř stejnou částku, jakou určila metodika Nejvyššího soudu ČR.

Bodové ohodnocení stanovuje lékař v posudku a lze provést teprve v okamžiku, kdy je zdravotní stav poškozeného již ustálený; v případě ztížení společenského uplatnění zpravidla až rok po vzniku poškození zdraví, pokud je již zřejmé, že jde o poškození trvalé. V případě bolestného se takto zjištěné ohodnocení následně ještě může zvýšit v případě komplikací (např. infekce rány, proleženiny apod.) nebo náročného způsobu léčení (např. opakované převazy rozsáhlých popálenin).

Napište nám

    Přejít nahoru