Práce na dálku neboli "teleworking"

JUDr. Eva Mendrok, LL.M. 04.11.2013


Ilustrativní obrázek ke článku Práce na dálku neboli "teleworking"

Práce z domova („telework“, „homeworking“ nebo „home office“) je fenoménem, který v dnešní době zahrnuje stále širší okruh pracovních pozic a přestává být omezen jen na rutinní práce nevyžadující přímou kontrolu nadřízených pracovníků zaměstnavatele zpravidla placené podle množství vykázané práce, jako je například balení obálek, ruční výroba drobných předmětů apod. Od původního označení tradičního „homeworking“ se v dnešní době stále více používá termín „teleworking“, kdy osoby pracující z domova jsou často zaměstnány na manažerských pozicích, na pozicích organizačního charakteru apod. Pro tyto pracovníky pak při využití moderních telekomunikačních technologií, není velkým rozdílem, zda pracují v domácím prostředí, nebo na pracovišti mezi ostatními zaměstnanci.

Práce z domova je v českém právním řádu zakotvena v ustanovení § 317 zákoníku práce a má, na rozdíl od evropských předpisů, trošku jiný rozměr. Evropská rámcová dohoda o práci na dálku (2002) definuje práci na dálku („telework“) jako formu organizace práce a/nebo výkonu práce využívající informačních technologií v kontextu pracovní smlouvy/pracovního poměru, kdy práce, která by mohla být vykonávána v prostorách zaměstnavatele, je běžně vykonávána mimo tyto prostory. Přitom je zakotvena základní zásada, že pracovník pracující na dálku požívá stejných práv garantovaných příslušnou legislativou a kolektivními smlouvami jako srovnatelný pracovník pracující v prostorách zaměstnavatele, současně však bere v úvahu zvláštnosti práce na dálku (MPSV ČR). Na druhou stranu český zákoník práce zakotvil práci na dálku jednoduše tak, že zákoník práce se použije i na pracovněprávní vztahy zaměstnance, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje.

Důvody pro zavedení práce z domova mohou být různé. Jednak zaměstnanci umožňuje organizaci pracovní doby podle potřeb a možností svých nebo své rodiny, na druhou stranu umožňuje zaměstnavateli snížit náklady. Důležitým aspektem, bez kterého však práce na dálku nemůže efektivně existovat, a který do zákonné úpravy lze explicitně jen stěží zakomponovat, je vzájemná důvěra a porozumění mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Práci z domova (zákoník práce formálně tento pojem nezná) nemůže zaměstnavatel zaměstnanci nařídit, na druhou stranu také není povinen žádosti zaměstnance o možnost pracovat na dálku vyhovět. V každém případě se však jedná o závislou práci se všemi svými znaky dle zákoníku práce a uplatní se jak v podnikatelské sféře, tak ve sféře nepodnikatelské. Může jít o práci na základě pracovní smlouvy, ale i o práci na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Pro pracovněprávní vztah na dálku se uplatní zákoník práce s následujícími výjimkami:

Mezi základní znaky charakterizující práci na dálku patří tyto:

Pro shrnutí jsou níže uvedeny podmínky pro výkon práce z domova, které obsahově mohou být zahrnuty v pracovní smlouvě (nebo dohodě) nebo mohou být sjednány v samostatné dohodě. Musí být však vždy určeno:

Práce z domova se ve většině evropských zemí stává významnou alternativou ke „klasickému“ způsobu výkonu práce na pracovišti zaměstnavatele. Jako pozitivní vidí tuto možnost nejen vlády, odborové organizace, ale především také zaměstnavatelé. Zaměstnavatel těží z nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti zejména díky snížení režijních nákladů (nájem kanceláře, vybavení, poplatků za energie apod.) a benefitem bývají rovněž větší možnosti (flexibilita) využití zaměstnanců. V praxi je přitom běžné, že na základě vzájemné dohody často dochází ke kombinaci výkonu práce na pracovišti i na dálku z domova. Lze proto důvodně očekávat, že využití teleworkingu v různých formách bude stále rozšířenější způsob výkonu práce.


Odebírat novinky e-mailem RSS Feed
Sdílet